POTVRZENÁ ÚČAST 2024        

Zprávy

Šest výsadkářů uprostřed ničeho, daleko od všeho, a sto Afghánců // Humans of NATO Days

16.04.2023, 18:52

Plukovníka Iva Zelinku asi nemusíme rozsáhle představovat. Dá se říct, že je jedním z nejznámějších českých vojáků. V době našeho rozhovoru byl podplukovníkem a dělal zástupce velitele 43. výsadkového pluku v Chrudimi. V listopadu 2022 se stal poradcem ministryně obrany Jany Černochové, což mu přineslo i povýšení do plukovnické hodnosti. Od ledna 2023 je pak vedoucím komunikace generálního štábu a tím pádem i jednou z hlavních tváří Armády České republiky. 

Jaké ale byly jeho začátky u armády? Jak probíhá výcvik na výsadkáře, jaká byla jeho nejtěžší mise a jak se dá zvládnout odloučení od rodiny? Jakou vtipnou historku si donesl z Afghánistánu a co by vzkázal těm, kteří přemýšlí o kariéře výsadkáře? Čtěte dál.

Jaká byla vaše cesta do armády? 
Studoval jsem civilní gymnázium v Kutné Hoře a již v druhém ročníku jsem se rozhodl, kam budu pokračovat. To mě celkem vyčlenilo, protože většina spolužáků si podávala tři, čtyři, možná pět přihlášek. Já jsem si podal přesně jednu na jeden konkrétní obor, a to vojenskou Vysokou školu pozemního vojska, obor průzkumný. A tu jsem pak vystudoval.

V rámci studia jsem ve druhém ročníku absolvoval US Army Rangers School, kurz amerických speciálních jednotek. To mě nasměrovalo k tomu, že jsem po ukončení bakalářského studia nastoupil k výsadkářům. To byla asi nejbližší jednotka k té v Americe. 

Ze studií už jste tedy měl výbornou průpravu, ale jak probíhá další výcvik výsadkářů u jednotek? 
Je to dlouhodobá záležitost. Dá se říct, že trvá minimálně dva roky, aby byl operačně použitelný, spíše tři. Nejdříve se k nám vůbec musí dostat, což znamená splnit podmínky výběrového řízení. To je pojato jako třídenní akce a polovina lidí to zvládne, polovina ne, přičemž se jedná o lidi, kteří splňují veškeré podmínky stát se vojákem Armády České republiky a jsou už po základním výcviku.

Poté jdou do osmitýdenního doplňujícího intenzivního výcviku, který je má posunout ze standardu běžného vojáka na úroveň výsadkáře, primárně ve dvou základních oblastech, a to je taktická a střelecká příprava. Řešíme tam i jiné věci, ale tyhle dvě jsou nejdůležitější. A když zvládnou těch osm týdnů, následuje ještě základní výsadkový kurz, kde se naučí skákat na padáku a výsadkové činnosti obecně.

Po těchto třech fázích dostává právo nosit červený baret. Když uvidíte někoho, kdo je v Chrudimi a nemá na hlavě červený baret, ale polní čepici, tak to není proto, že by si baret zapomněl, ale ještě nemá nárok na červenou pokrývku hlavy. 

Když je to třídenní výběrové řízení i pro běžného vojáka tak obtížné, můžete odhalit, co je jeho obsahem? 
Je to kombinace fyzické zátěže a testování mentální odolnosti, a to vše ve skupinové dynamice. Zahrnuje dlouhé přesuny, vstupní atletické přezkoušení, zjišťujeme jejich schopnost plavání základním způsobem. Jsou tam i psychotesty a uchazeči se v určité fázi hodnotí i sami mezi sebou, jací jsou týmově. Oproti tomu tam netestujeme žádné vojenské dovednosti. Je to koncipováno jako něco, co dokáže zvládnout zdravý, motivovaný sportovec, který nemá sebemenší znalosti o armádě. Vojenské dovednosti se naučí až poté, co ho vybereme.

Co z toho je pro uchazeče nejtěžší? Přes kterou část neprojde nejvíc lidí?
Královskou disciplínou, jak my tomu říkáme, je zrychlený přesun se zátěží. Uchazeči při něm běží se zbraní, s batohem plným výstroje a ve skupině na vzdálenost deseti kilometrů, přičemž na to mají časový limit. To je velká fyzická i psychická zátěž. Pokud někdo nestíhá, zdržuje skupinu, má pochyby, jestli kvůli němu nebude vyřazena celá skupina. Někteří to tak vzdají z psychických důvodů nebo se prostě zhroutí. Je to skutečně těžká disciplína. Pokud někdo nemá tuto odolnost, bude mít potíže. 

Jaký je zájem o to, stát se výsadkářem? 
Naštěstí velký. Nabíráme ze dvou zdrojů. Jednak jsou to lidi, kteří už v armádě slouží, je jedno kde. Pokud je motivovaný a má předpoklady stát se výsadkářem, tak ho uvítáme na výběrovým řízení, a pokud ho zvládne, tak k nám může přestoupit. Druhý, větší podíl, jsou pak lidi, kteří jdou přímo z civilu. Vyhlídnou si, že chtějí sloužit u výsadkářů, projdou rekrutačním procesem a základním výcvikem a jsou k nám přijati podmíněně. Musí alespoň na třetí pokus zvládnout to výběrové řízení. Když to zvládnou, projdou tím zbytkem, který jsem už zmiňoval. Když to nezvládnou, stále můžou v armádě sloužit, ale bohužel v tomhle životě už nebudou výsadkářem. Musejí jít k jiné jednotce. 

Vraťme se k vám osobně. Za svou vojenskou kariéru jste absolvoval několik misí. Jaká z nich byla ta nejtěžší? 
Byl jsem třikrát v Afghánistánu, ale nejobtížnější bylo moje poslední nasazení. To byla jediná mise, která měla bojový charakter, a tím byla úplně jiná než ty předchozí. Ty taky nebyly jednoduché, ale tahle byla těžší v tom, že nás bylo šest výsadkářů uprostřed ničeho, daleko od všeho, a s námi sto Afghánců. My jsme s nimi museli jíst, žít, spát na jejich základně, cvičit je a bojovat s nimi v jejich operacích. 

K tomu podpora sil NATO tam byla dramaticky nižší než v operacích, při nichž jsem velel výsadkové rotě a kdy jsme dělali třídenní vrtulníkové operace po horách. To je něco úplně jiného, protože kolem sebe máte lidi, na který se můžete stoprocentně spolehnout. No a tam to úplně neplatilo. To bylo asi nejobtížnější nasazení, co jsem kdy zažil.

Co bylo na té misi nejnáročnější? 
My jsme se nikdy nebáli toho, že neuspějeme v nějaké přestřelce. K těm docházelo prakticky každý týden, ale věděli jsme, že Taliban jsou špatní střelci a my jsme dobří střelci, umíme se krýt a tak dále. Spíše jsme měli obavu z výbušných nástrah, to nás ohrožovalo výrazně víc než v předchozích nasazeních, protože ve společnosti těch Afghánců jsme z pohledu Talibanu byli cíl. Byla to méně vycvičená síla, je rozdíl sto vojáků afghánské národní armády a sto výsadkářů, a Taliban to samozřejmě věděl.

A pak byla obtížná i logistická část. Jak jsem zmiňoval, my jsme tam s nimi bydleli, nikam jsme neodjížděli, ani na žádnou spojeneckou základnu. Bydleli jsme v takovém malém stanu, jedli jsme jejich jídlo, byli jsme vystaveni stejnému nebezpečí jako oni. Velká část těch přestřelek byly noční přepadení základny. To bylo skoro zlaté pravidlo, že alespoň jednou týdně k tomu dojde. Takže to bylo to nejobtížnější.

Takže ta práce je i velmi psychicky náročná. 
Ano, ale dá se to zvládat i z toho důvodu, že jsem tam dělal s pěti dalšími skvělými výsadkáři, které jsem znal roky a roky. Takže jsme byli opravdu stmelený kolektiv, který se navzájem podrží ve všem. To bylo dobré. Není to jako povyrazit s pěti náhodnými cizinci, to by bylo psychicky strašně obtížný. Takhle se to paradoxně docela dalo. 


Přečtěte si i další rozhovory s těmi, kteří se podílejí na Dnech NATO

Jak se dá při takové misi zvládat odloučení od rodiny? 
Člověk musí být v těch situacích extrémně soustředěný na daný úkol a nemá moc čas na jiné myšlenky. To velmi pomáhá, naprosto jednoznačně. Celý život tam má jasně nalinkovaný řád a člověk řeší jenom ty důležité věci, které mohou znamenat, že se někdo nevrátí z úkolu, a ne to, jestli se mu doma rozbila pračka. 

Je jasné, že o některých detailech těchto misí není možné mluvit, ale máte nějaký silný zážitek, o který se s námi podělit můžete? 
Řeknu vám jednu veselou historku. Bylo to moje druhé nasazení v Afghánistánu, při němž jsme s mým průzkumným odřadem, který byl složený z výsadkářů, dělali často vrtulníkové úkoly. Typicky jsme byli v noci vysazeni někam do hor, tři dny jsme to tam prozkoumávali a pak jsme byli staženi zpátky. To vysazení bylo typicky do prostorů, které jsme si vybrali podle leteckých snímků. Bezpilotní letouny Predator to osnímkovaly, my jsme posoudili, jestli tam ty vrtulníky dokážou přistát, a pak nás tam v noci vysadily. 

Stejně to proběhlo i v horském distriktu Azra, nedaleko pákistánské hranice, kde nás vysadily do takového pole. Jen jsme hnedka po rozbřesku zjistili, že je to pole marihuany o velikosti třikrát jeden a půl kilometru, z kterého jsme se dostávali dvě hodiny. To byl celkem zvláštní zážitek, být vysazený doprostřed pole marihuany. 

Vy jste v současnosti aktivní i na sociálních sítích. Nevadí to vašim nadřízeným? 
Záleží. Nemůžu říct, že by tam nikdy nebylo povytažené obočí, nebo se občas neptali nebo nedivili, proč zrovna tímto způsobem. Já se jim pokaždé snažím vysvětlit, že ta zpráva a médium k sobě musí lícovat. Stejné sdělení by bylo jinak v Lidových novinách, jinak na Facebooku a jinak na Twitteru, protože 280 znaků je 280 znaků. Proto tam musí docházet ke zkratkovitosti, zjednodušení, a tak dále. Nejhorší tweet je ten, který nikoho nezajímá. Je snaha, aby to mělo nějaký dopad. Byť za tu cenu, že to může znamenat to povytažené obočí. 

A otázka na závěr, co byste vzkázal případným zájemcům o to stát se výsadkářem? 
Aby se toho nebáli. Já jsem vychodil úplně obyčejné civilní gymnázium a můj jediný předpoklad, že jsem zamířil tím směrem, bylo, že jsem chodil do skauta. Bavily mě věci venku a rozhodně jsem se nenarodil do vojenské rodiny. Ale bylo to něco, co jsem si vytyčil jako cíl a postupně jsem si za ním šel. Ať už to, že jsem se kvůli tomu víc naučil anglicky, sport jsem zaměřil konkrétním směrem, nebo jsem chodil na doučování matematiky, u které jsem viděl, že mi nejde, nebavila mě, ale věděl jsem, že z ní za dva roky budu dělat přijímačky. Ta vytrvalost je tam důležitá a pokud si to někdo dá jako cíl, tak to zvládne.
 

Speciální partner

Partneři

GENERÁLNÍ PARTNER
Lockheed Martin
EXKLUZIVNÍ PARTNER
Škoda Auto
SPECIÁLNÍ PARTNER
PODPORA
OFICIÁLNÍ TECHNICKÁ PODPORA
Audiopro